7. kapitola 3/4

6. srpna 2007 v 16:05 | Fionka
"Voldemort."
"Znovu."

"Voldemort. Voldemort. Voldemort!" Moody procházel třídou, jeho dřevěná noha klapala do podlahy a normálním okem se díval na strop.
"Kolikrát?"
"Dvakrát."
"Co se stalo?"
"Nejdřív to udělal, aby dokázal Smrtijedům, že nejsem mocnější než on. Nemohl jsem dělat vůbec nic, přivázal mě k náhrobnímu kameni. Pak mi vrátil hůlku a utkali jsme se v souboji." Všichni kromě Rona a Hermiony znovu zalapali po dechu.
"Nejdřív mi řekl, abych se poklonil smrti - uklonil se jemu, ale nechtěl jsem. Nějak mě donutil, abych to udělal. A potom, předtím než jsem mohl jakkoliv zareagovat, použil na mě kletbu Cruciatus podruhé. Pak chtěl, abych ho prosil, aby to nedělal."
"Prosil jste?"
"Ne. Tak mě zkusil donutit pomocí kletby Imperius."
"Fungovalo to?"
"Řekl jsem mu, že to neudělám."
"A? "
"Zkusil mě znovu zaklít. Ale... utekl jsem. Schoval jsem se za náhrobním kamenem."
Harrymu se zatřásl hlas, když vyprávěl o své zbabělosti.
"A potom?"
"A potom jsem se mu postavil tváří v tvář a použil odzbrojovací kouzlo ve stejném okamžiku, kdy on použil kletbu, která zabíjí. Ale nějak... zaklínadla se srazila a zrušila účinky toho druhého. Pak se stalo něco zvláštního... byl vyrušen ze soustředění a já jsem mohl zpátky k poháru... " s Cedrikovým tělem, pomyslel si, ale nechtěl to říct nahlas. "…bylo to Přenášedlo, které mě tam odneslo. Přineslo mě zpátky sem do Bradavic."
Harrymu se nějak nechtělo mluvit o tom, že jeho a Voldemortova hůlka jsou sestry, o niti zlatého světla a zvuku fénixovy písně, o efektu *Priori Incantatem* a stínech lidí, které Voldemort zabil... včetně jeho rodičů a Cedrika Diggoryho... prosícího, aby vzal jeho tělo zpátky. Zavládlo šokované ticho.
"Měl jste štěstí," řekl mu Moody a otočil se ke zbytku třídy.
"Zvláštní, vypadá to, že když Voldemort cítí, že má důstojného soupeře, rád mu dává určitou šanci. Znám jen dva kouzelníky co se utkali s Voldemortem, přežili to a mohli o tom vyprávět. Tady Potter je jedním z nich. Druhého jste zvyklí oslovovat... Ředitel."
"Ostatní byli méně šťastní. Ti, kteří byli týráni Smrtijedy za použití kletby Cruciatus, například. Víte, Smrtijedi měli příkazy a věděli co by následovalo, pokud by jich neuposlechli, pokud by byli neúspěšní.
V některých ohledech byli mnohem nemilosrdnější než sám Voldemort... On se necítil ohrožený nikým. Každý Smrtijed pravděpodobně na sobě ucítil kletbu Cruciatus nejméně jednou v životě... protože vím, že Voldemort vždycky chtěl, aby přesně věděli, co by se jim přihodilo v případě, že by jej zklamali. Dělej dobře svou práci... a už nikdy to znovu nepocítíš. Škobrtni... a promarnil jsi svou šanci. To je proč Smrtijedi byli... a jsou... tak strašně krutí. Pud sebezáchovy. ZLO UVNITŘ."
Levandule Brownová ostýchavě zvedla ruku a on jí pokynul. "Proč je pud sebezáchovy špatný?"
"Sám o sobě, není zlý. Je to spíš to, co lidé často dělají proto, aby se zlu vyhnuli. Pokud cítí, že není nic důležitějšího než toho dosáhnout. Nic... "
Neville zíral na svou lavici s podivným výrazem ve tváři. Moody si toho všiml, přešel k němu a nepatrně se přes něj naklonil.
"Viděl jste je v poslední době, Longbottome?" zeptal se vlídně. Neville přikývl, stále se skloněnou hlavou. "Občas je zajdu navštívit. Poznávají Vás?"
Neville zavrtěl hlavou. "Ach, tedy. Oni skutečně přerušili spojení... nejlepší Bystrozoři co jsem kdy poznal, Vaši rodiče."
Zbytek třídy, kromě Harryho, hleděli na Nevilla s úžasem. Neville vzhlédl a uviděl Harryho upřený pohled, Harry pevně přikývl a dal tak Nevillovi najevo, že už o tom věděl.
"Vaši rodiče překonali víc bolesti než bych Vám byl schopný kdy vysvětlit. Pochopitelně jim to usmažilo mozky. Protože to co možná nevíte je, že kletbu Cruciatus MŮŽETE překonat.
Chce to mnohem odolnější mysl než k boji proti kletbě Imperius, ale důvodem, proč může být zdolána je, že je to jen bolest. POUZE BOLEST. A bolest je VŠECHNA VE VAŠÍ MYSLI." Všichni nebelvírští studenti pátého ročníku vypadali zmateně.
"Teď," pokračoval, "to zní neskutečně, já vím. Nechte mě to vysvětlit." Zadupal svou dřevěnou nohou na podlahu. "Vidíte tohle? Nebudu Vám vyprávět jak jsem přišel o nohu, nejste na to připraveni, věřte mi. Víte proč stále ještě pravidelně pociťuji bolest v noze, kterou už nemám?"
Hermiona se nenápadně rozhlédla kolem sebe než pomalu zvedla ruku. "Syndrom domnělé končetiny," řekla roztřeseně.
"Přesně tak!" zareagoval Moody a ona tiše vydechla úlevou.
"Ale co to znamená?" Hermiona se nadechla a pokračovala.
"Váš mozek z nohy stále přijímá signály... "
"Je ta bolest skutečná? Ne! Je jen v mé hlavě! Pokaždé, když se praštíte o křeslo do holeně nebo strčíte ruku do plamene, Vaše tělo pošle vzkaz do Vašeho mozku a ucítíte bolest. Přerušte spojení mezi tělem a mozkem... žádná bolest."
Hermiona očividně zapomněla, že na ni předtím tak zařval. "Ale bolest má svůj smysl... ochraňuje nás... "
"Ano, pokud se jedná o FYZICKOU bolest, něco s čím přišel do styku každý z Vás. Ale kletba Cruciatus... " Podíval se na Nevilla. "... neslouží k ničemu jinému než aby zničila mysl tím, že ji zaplaví bolestí. Dělejte to dost dlouho... a výsledkem je šílenství.
Obvykle se to nestane, obvykle... oběti se zlomí a podvolí, souhlasí s čímkoliv. Ale někdy, někdy... "
Přešel k Nevillovi a poplácal ho po rameni. "... narazíte na někoho tak zásadového, že on nebo ona raději sami snesou utrpení než aby ublížili jiným.
To je důvod, proč zničení mysli těchto lidí je tak tragické." Neville nyní plakal, slzy mu tiše stékaly po tvářích. Moody ze své kapsy vytáhl kapesník a bez poznámek mu jej podal. Ve zbytku třídy panovalo šokované ticho.
"Teď... nejste připraveni naučit se, jak přerušit spojení mezi mozkem a Vaším tělem, aby jste překonali kletbu Cruciatus... ale budete, dříve než nastoupíte do šestého ročníku. Jedině... kdybyste to nechtěli. Není to snadné. Ne každý je schopen se to naučit. A třebaže se o to budu snažit a Vy na tom budete pracovat většinu tohoto roku, nezačneme s tím dříve než po vánočních prázdninách."
Přešel zpátky ke svému stolu a prudce se nad ním naklonil, dívaje se postupně každému do očí svým normálním okem.
"Do té doby... budeme rozebírat podstatu zla. Co lidi nutí přidat se na stranu temnoty? Proč se jiná osoba rozhodne to neudělat? Kdy nastává kritický moment? Máte všichni své knihy Soubor mudlovské literatury z nakladatelství Šípková růže?"
Hermiona a Harry přikývli a sklonili se, aby knihu vytáhli ze svých batohů, Neville a Seamus je měli také. Ron zvedl ruku.
"Prosím... byla na seznamu knih pátého ročníku, ale já jsem myslel, že je do hodin Studia mudlů... "
"Ne. Je pro tyto přednášky. Ti kdo ji nemají udělají nejlépe, když si o ni napíší domů. Než ji dostanete, můžete si pár výtisků půjčit ve školní knihovně. Vaším úkolem je přečíst jednu ze Shakespearových her ve sbírce... Krále Leara, Hamleta, Othella nebo MacBetha (čímž ignoroval kouzelnické stereotypy)... a napíšete o ní esej... nebudu Vám říkat jak dlouhou. Udělejte ji tak dlouhou, jak bude potřeba... o postavě nebo postavách, které podlehly zlu a proč, a někdo... může to být víc než jedna osoba... se nevzdal - také s uvedením důvodů. Na tuto esej máte měsíc a pak ji všichni přečtete nahlas před třídou. Ve středu mi každý musí sdělit, kterou z her si vybral. Také si přečtěte *Loterii* a připravte se na debatu. Nerozebírejte Shakespearovu Bouři... je příliš složitá... všichni si ji přečtete a napíšete o ní dlouhý svitek na konci semestru. Konec hodiny!"
A ztěžka vyšel ze dveří bez toho, aby se na kohokoliv podíval. Nebelvírští studenti pátého ročníku hleděli jeden na druhého. Harry zkontroloval čas na svých hodinkách.
"Máme ještě víc než hodinu než budeme moci odejít ze třídy... " řekl nepřesvědčivě, jakoby to byla jeho povinnost prefekta poukázat na chybu učitele. Hermiona pokrčila rameny.
"No, mohli bychom jít a začít číst jednu z těch her nebo se alespoň rozhodnout kterou si vybrat. Pojďme zpátky do společenské místnosti."
Ale protože už byl konec vyučování a večeře se neměla podávat dříve než za tři hodiny, zbytek třídy se rozhodl využít volného času, také se vrátí do společenské místnosti, ale Seamus s Deanem se bavili o tom, že si zahrají Řachavého Petra a Levandule s Parvati jedna druhé vyloží taroky.
Neville byl velice tichý, sbalil si batoh a pomalu se postavil. Harry si vzpomněl na okamžik, který se odehrál o rok dříve. Neville křečovitě svíral okraj stolu, zatímco falešný Moody, ve skutečnosti Barty Skrk junior, předváděl kletbu Cruciatus na zvětšeném pavoukovi. Hermiona na Skrka křičela, aby toho nechal, když viděla jak to Nevilla rozrušilo.
Později vzal Nevilla do svého kabinetu na čaj a daroval mu knihu. Harry by rád věděl, jestli se Skrk jen pokoušel přesvědčivě hrát Moodyho, nebo jestli skutečně litoval, že způsobil Nevillovo osiření, stejně jako Voldemort udělal sirotka z Harryho.
Také si vzpomínal, jak se octl v Brumbálově Myslánce na soudním přelíčení s Bartym a třemi dalšími lidmi, kteří mučili Longbottomovy. Pamatoval si ho, bylo mu pouhých devatenáct a ječel "já jsem to neudělal, otče!" zatímco Barty Skrk senior poslal svého syna do Azkabanu a paní Skrková se zhroutila zármutkem.
Když to tenkrát viděl, Harry se domníval, že tím špatným je starší Skrk - teď věděl, že svého syna dobře znal a poznal, že to jen hrál.
Všichni během minulého roku viděli, jak dobrý herec byl. Harry, Ron a Hermiona se podívali jeden na druhého a pak na Nevilla. Harry se zhluboka nadechl a promluvil jako první.
"Zjistil jsem to nešťastnou náhodou, Neville. Brumbál mě požádal, abych o tom s nikým nemluvil, myslel, že nám o tom řekneš až budeš připravený... "
"Moody to neměl dělat," řekla Hermiona rozhořčeně. "Neměl právo... "
"Ne," ozval se náhle prudce Neville. Podíval se na všechny tři lesknoucíma se očima. "Jsem rád, že o tom každý ví. Jsem rád... omluvte mě. Musím se rozhodnout, kterou z her si vyberu."
Tiše zvedl svůj batoh a odešel. Ti tři se na sebe rozpačitě podívali, potom se ublíženě ozval Ron:
"Proč jsi nic neřekl, Harry?"
"Slyšel jsi ho," vysvětlovala Hermiona. "Brumbál ho o to požádal."
"Může mluvit sám za sebe, Hermiono."
"Neštěkej na mě, Ronalde Weasley! Měl bys jít do knihovny pro Soubor mudlovské literatury!" Hodila si na rameno svůj batoh a bez jediného pohledu jejich směrem je opustila. Ron se rozpačitě podíval na Harryho.
"*Kdo* štěká? Zdá se mi, že mi říká *Ronalde* poslední dobou nějak často. Nejdřív ta scéna po Lektvarech a teď tohle. Co má za problém?"
Harry za ní také zíral, pak se otočil zpátky k Ronovi.
"Ach, znáš ji. Pravděpodobně je pořád v šoku, protože na ni Moody zařval." Ron se ušklíbl.
"Jasně. Ona je tak perfektní…" řekl posměšným tónem. Harry měl chuť ho uhodit, musel vynaložit ohromné úsilí, aby to neudělal.
"Jdu do společenské místnosti. Uvidíme se později."
"Dobře. Jakou hru budeš číst?"
"Nevím. Možná Hamleta. Mohl by být docela dobrý, ne?" "Přikláním se k Othellovi. Ten uškrtil svou ženu... momentálně ho plně chápu," zamumlal, dívaje se směrem ke dveřím, ve kterých zmizela Hermiona. Harry se zachvěl. Hermiona si myslí, že je Ron nevyzrálý, vzpomněl si, ale je možné, že by mohl být nebezpečný. Harry se zadíval na svého přítele a uvažoval co se mu honí hlavou.
"No," řekl nakonec, neschopný komentovat výrok o uškrcení manželky. "Uvidíme se."
Zatímco večeřeli, Alice Spinnetová mu poklepala na rameno a řekla,
"Až budeš hotový, máš jít k profesorce McGonagallové."
Harry se podíval k hlavnímu stolu. Profesorka McGonagallová pila ze svého poháru a nedívala se na něj. Rychle pohlédl na Brumbála, který vyhledal jeho pohled a s nepatrným úsměvem v koutku úst přikývl předtím, než si tam strčil vidličku. Harry si to vysvětlil jako dobré znamení. Možná mě nechají studovat příští rok po N.K.Ú., pomyslel si. Nebo to možná závisí na N.K.Ú., v tom případě bych měl opravdu tvrdě pracovat na získání dobrých známek...
Jakmile dojedl, vstal, vysvětlil Ronovi a Hermioně že musí mluvit s McGonagallovou, a šel směrem k profesorskému stolu bez toho, aby dal Hermioně šanci zeptat se proč. Oba, Brumbál a McGonagallová vstali a dovedli ho do místnosti, kde se minulý večer konala jejich prefektská schůze. Byla to ta samá místnost kde čekal společně s ostatními šampiony poté, co jeho jméno vyletělo z Ohnivého poháru.. zavřel za sebou dveře a přešel k obrovskému ohništi, kde na něj čekal Brumbál s McGonagallovou. Protože stáli před ohništěm, jejich obličeje byly ve stínu, ale Harry mohl vidět, že se tváří velmi vážně. Jako první promluvil Brumbál.
"Po dohodě s profesorkou McGonagallovou, jsem se rozhodl, že tě nejenom bude učit jak se stát Zvěromágem, ale také, že tvůj výcvik začne okamžitě. Máš smrtícího nepřítele, který si za svůj cíl vybral tvé přátele a jejich rodiny, přičemž znovu zkouší obnovit svou dřívější moc a kontrolu nad kouzelnickým světem. Máš mnoho vynikajících vlastností včetně silné vůle Harry a cítím, že přidáním této schopnosti do tvého arzenálu se z tebe stane ještě působivější protivník."
McGonagallová se na něj dívala vyrovnaně. "Nebude to jednoduché, Pottere. Možná se Vám to nepodaří. Ale potřebujeme to vědět dříve než později."
"Vím, že to nějaký čas trvá... můj otec k tomu potřeboval tři roky... "
Mávla nad tím rukou. "To bylo proto, že neměl pořádný dohled. Pokud k tomu máte vlohy, můžete to zvládnout během šesti měsíců."
"Šest měsíců!" Harry byl vyvedený z míry, tohle nečekal. "Nebo méně. Nejvíce rok. Pokud se na to hodíte. Začneme okamžitě."
"Já vím. Ředitel řekl... "
"Ne, ty jsi mi nerozuměl," ozval se Brumbál. "Právě teď hned."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leonyda Leonyda | Web | 27. září 2007 v 12:18 | Reagovat

Wow, jdu na další, tohle je vážně suprová povídka :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama