kapitola 46.- Když Bradavice pláčí...

19. května 2007 v 13:58 | Fionka |  Harry Potter a dědictví moci
Takže, tady máte další kapitolku...a hned na začátek chci upozornit, že je to nejspíš nejdelší, co jsem kdy napsala. Chci jí věnovat LuciusoviM, protože jsme se za posledních pár dní dobře zpřátelili. Taky chci upozornit, že díky němu můžete očekávat v nejblížším čase novou kapitolku k Tajemství černého úplňku.
Kapitolku si užíte a nezapoměňte jí pěkně zkritizovat (když na to budete mít náladu, klidně i pochválit. Za to vás v žádném případě neukousnu=)))))
A ještě pro začátek krásný citát:
Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij.

Ráno bylo studené a pochmurné.
Hned, co se dvojčata probudila, uhodil je do tváří ledový vzduch.
Všimli si, že malý Gabriel ještě stále spí, a Severus sedí v křesle a něco zaujatě píše červenou tuší do už tak červeného pergamenu. Mladíci si domysleli, že nejspíše opravuje nějaké domácí úkoly a připisuje k nim své poznámky typu: Jestli si opravdu myslíte, že pěnivka se do lektvaru používá proto, aby pěnil, vězte, že já nepotřebuji tuto lehkou drogu pozřít, abych "vypěnil" a napsal vám nedostatečnou.
Tyto poznámky často bývali noční můrou všech studentů, zvláště, když jich na pergamenu bylo více než původního textu.
Falco vstal a potichu se převlekl do čistého. Vzal si na sebe mikinu a kalhoty modré barvy. Navrch si ještě navlékl teplý hábit týž barvy, a odebral se za Severusem. Lupus udělal to samé, ale on byl na rozdíl od svého dvojčete laděn do barvy šedé.
Posadili se do křesla a sledovali, jak se další papír neuvěřitelnou rychlostí plní řadou kritických (a vtipných) poznámek.
Severus na ně obrátil svůj zrak: "Ale, ale, konečně jste se probudili. Už je půl desáté, takže skřítek se snídaní už tady byl dávno. Máte jí támhle," ukázal do rohu a dále se věnoval opravám. Lupus se ochotně zvedl a pro snídani došel. Spolu se nasnídali, a, i když je to neslušné, bavili se přitom, co se bude dít.
Smutek v nich pořád byl a ještě dlouho bude, ale všichni věděli, že i tu největší ránu dokáže vyléčit čas. Věděli, že i nadále budou žít v jejich srdcích, ale oni musí jít dál.
"Pohřeb bude zítra. Rozloučit se přijde spousty lidí, podle našich informací skoro poloviny kouzelnického anglického společenství. Nemusíte tam jít, jestli nechcete," dodal ještě.
"Půjdeme," rozhodl Falco.
Dál už se o tomto tématu nebavili.
"Můžeme ti nějak pomoct?" zeptal se Lupus, který už nějakou chvíli pomrkával po esejích třetího ročníku. Falco nadšeně přikyvoval. Konečně nějaké povzbuzení po uplynulém týdnu.
"A budete dost kritičtí?" zeptal se Severus se sarkasmem v hlase.
Falco a Lupus na sebe spiklenecky mrkli: "Ale jistě," souhlasili nadšeně.
"Tak dobrá. Potom pergamen očaruju, aby vaše písmo vypadalo jako moje. Ale nikoho nešetřete, alespoň si z toho vezmou ponaučení."
A tak se stalo, že dvojčata si na chvíli vyzkoušeli roli učitele. Severus z nich potichu bláznil, jelikož si mezi sebou stále se smíchem vyměňovali hlášky, ale na druhou stranu byl rád, že se konečně dostali z té své zádumčivé nálady, ve které se nacházeli včera.
Po další hodině se probudil i spáč Gabriel a ihned se přidal k mladíkům, a radil jim nějaké nové hlášky. Teprve teď si dvojčata uvědomili, že je svému otci podobný nejen vzhledem, ale i myšlením. Nejlepší hlášky, které vybrali a napsali je do esejí, byli převážně od něho.
Na hradních hodinách odbíjela první hodina odpolední. Mladíci stále nadšeně "pracovali" na opravě esejí, tentokrát ale čtvrtého ročníku.
Severuse to už dávno omrzelo, a tak jen pobaveně pozoroval, jak se mladí snaží.
Byl moc rád tomu, že se s ním dvojčata tak spřátelila. Něco takového nečekal, především od Falca ne. Ani by se nedivil, kdyby mu nedal druhou šanci po tom, když mu do pátého ročníku dělal ze školy peklo.
Nyní ho ale viděl, jak se bezstarostně baví se svým bratrem a jeho synem.
Ano, jeho syn. Také nemohl uvěřit tomu, jak si těch dvou Gabriel váží. Bylo na něm vidět, že je ihned přijal a že je bere jako svůj vzor. Dokonce by si dovolil říct, že je opravdu bere jako své starší bratry. Normálně byl Gabriel vždy uzavřený, ale teď se tu nahlas smál.
Najednou někdo zaklepal na dveře.Severus se probral ze svého zamyšlení a zvolal: "Dále!"
Dveře se otevřeli a dovnitř vkoukla zrzavá hlava.
Falcovi se zatajil dech. Tato rezavá hlava mu připomněla, že tu druhou už nikdy neuvidí.
"Slečno Weasleyová, co si přejete?"zasyčel na ní Severus. Nechtěl, aby si zbytek školy myslel, že změkl. To by si už tak snadno nedokázal udržet ve třídě pořádek.
"Ehmm, pane profesore, posílá mě paní ředitelka. Máte se prý dnes všichni dostavit do Velké síně. Paní ředitelka se chystá pronést nějaký proslov a chce zahájit Turnaj bojovníků, což je vlastně název pro Soubojnický klub."
"Jistě, vyřiďte, že jsme za chvilku tam," zavrčel a zavřel jí dveře před nosem.
Za pár okamžiků se vydali ze sklepení do Velké sině. Cestou nikoho nepotkali, což poukazovalo na to, že už tam všichni nejspíš budou. Přišli, když byl v síni velký ruch, takže si jich málokdo všiml.
Stoly Nebelvíru a Zmijozelu byly hned vedle sebe, takže si posedali u dveří co nejblíže k sobě. Snape už seděl za učitelským stolem (přišel tajnými dveřmi) a ledovým pohledem přejížděl po studentech ve Velké síni. Když dojel na konec dvou stolů, pohled mu něžně zjihl, což ale nikdo nezpozoroval, protože všichni byli tak daleko, že tuto změnu nezachytili.
Druhý důvod byl ten, že se málokdo opováží kouknout do obličeje profesoru lektvarů.
Profesorka, teď už vlastně ředitelka, McGonnagalová vstala a sama si poklepala lžičkou o skleničku tak, aby to všichni slyšeli. Síň jako jeden ztichla.
"Vážení studenti," začala smutným hlasem. "Bohužel musím oznámit jednu smutnou zprávu, kterou již všichni víte. Naši školu opustili tři ctihodné a milé duše. Dva z řad studentů- Hermiona Grangerová a Ronald Weasley a náš pan ředitel Albus Brumbál. Za svůj život toho všichni tři zažili mnoho, jeden víc dva míň. To ale náš žal nijak nesnižuje. Všichni jsme ztratili výborné věrné přátele. Proto vás všechny nyní požádám o přípitek na jejich nehynoucí lásku a přátelství. Vstaňte!"
Ozvalo se šoupání všech židlí ve Velké síni. Všichni studenti, dokonce i ti ze Zmijozelu, a učitelé dávali poslední holt třem dobrým duším, které navěky opustili zdi Bradavic.Číše tkvěli nad stolem bez hnutí celé tři minuty, během kterých se nikdo z přítomných neodvážil ani pohnout. Hrdě zdvihnuté hlavy všech studentů se bez mrknutí dívali na svého souseda (nevím, jak se říká tomu naproti, ale soused by to měl být taky=)))). V jejich očích byla vzpurnost a odhodlání nedopustit něco takového znovu. Dokonce i všichni zmijozelští měli ve tvářích tyto pohledy.
Ze stropu Bradavické Velké síně se snesl stříbřitý sníh. Chvíli na to jej vystřídal sníh pestrobarevný. Dopadal na hlavy studentů, kteří se ale ani teď nehýbali.
Po třech minutách se studenti ohlédli ke stropu. Nikdy se nestalo, aby se počasí ve Velké síni nějak "dotklo" studentů. Nyní se jich ovšem "nedotýkalo" počasí.
To sami Bradavice hladili své děti po klidných tvářích.
Bradavice se radovali, že všichni jejich děti začali myslet stejně.
Děti Bradavic se konečně po tolika letech sjednotili.
Bradavice plakaly. Plakaly štěstím a láskou, kterou jim může nyní bez okolků ukázat.
Studenti se navzdory svému smutku něžně usmáli. Když matička dokazuje svou lásku, není možné zůstat chladným (,dokonce i Severusova maska pro tuto chvíli odpadla).
Ředitelka nechala ještě nějakou dobu studenty radovat se, a pak si znovu sjednala pořádek.
"Jsem na všechny moc pyšná, i když to nedokážu vyjádřit tak mocným kouzlem jako Bradavice. Už dnešní den nebudu rušit, jenom chci oznámit, že první Turnaj bojovníků se bude konat již zítra. Chci proto požádat všechny účastnící, aby se sešli po dnešním obědě v učebně přeměňování. To je vše," posadila se ale stále se kochala pohledem na všemibarvyhrající sníh všude kolem.
Falco se Lupusem se jako ostatní studenti posadili.
Falco se podíval před sebe. Předtím si nevšiml, že před ním sedí Ginny a smutně ho pozoruje. Pod očima měla černé kruhy a bělmo měla zarudlé od pláče.
Falco se na ní smutně podíval. Vypadala, že se znovu rozpláče.
Falco se tedy posunul a vybídl jí, aby si k němu přisedla. Ginny tak udělala bez váhání a opravdu se rozplakala. Falco si jí k sobě přivinul a uklidňoval ji svým tichým hlasem. Zanedlouho se opravdu přestala otřásat vzlyky a uklidnila se.
"Harry, prosím, slib mi, že mě nikdy neopustíš," pronesla plačtivě. "Prosím, slib mi to. Já…já tě mám totiž hrozně moc ráda, víš. Už hrozně dlouho," její oříškové oči se setkali s jeho smaragdovými. "Už hrozně dlouho tě miluju."
Falco se díval do jejích nádherných oříškových očí a zašeptal: "Já vím, já vím, Ginny. Já tě taky moc miluju, ale není to bezpečné. Víš, že po mě Voldemort pase víc než kdy dříve. Uvedlo by tě to v nebezpečí," chytl její hlavu jemně do svých rukou. "A to já nechci."
"Harry, prosím. Netrap mě už víc. Ztratila jsem toho už moc. Nechtěj, abych ztratila i tebe."
Falco přemýšlel dlouho a díval se na odlesk jejích zrzavých vlasů. Uchvátilo ho, jak se v nich odráželi barevné vločky. Zanedlouho se ale navrátil k jejím očím. Uviděl v nich tolik bolesti a nehynoucí lásky dohromady, že už mu na mysli vytanula jen ta slova, která vyslovil nahlas: "Ginny Weasleyová. Srdce mě bolí, když vidím, jak se trápíš. Já…moc tě miluju. Proto se tě chci zeptat, i když tvou odpověď už nejspíš znám: Budeš se mnou chodit??"
Ginny ho obdařila zářivým úsměvem a v očích se jí zablýsklo: "Moc ráda," naklonila se k němu a lehce ho políbila.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Leonyda Leonyda | Web | 7. října 2007 v 22:00 | Reagovat

Tak smutný a krásný...

2 tau tau | 8. května 2008 v 20:26 | Reagovat

wowwww pekneee smutne a na konci trocha optimizmuu aspon jeden svetly bod

3 Blazz Blazz | 7. září 2008 v 8:25 | Reagovat

Ten konec je úžasnej

4 Vida Vida | 12. července 2009 v 16:48 | Reagovat

Konec byl neejleepšíí,ale máš tam pravopisné chyby

5 sgbr sgbr | 3. srpna 2009 v 0:34 | Reagovat

achjoj, už zas... všude nějaké intimní vztahy, snad to nebude více rozebíráno a pojede se dál v dobrodružné, úsměvné pohádce, bez vlezlých milostných scén, která mě doteď tak těšila.

6 erg erg | 21. ledna 2011 v 19:15 | Reagovat

to zní jak žádost o ruku :D zeptat, i když tvou odpověď už nejspíš znám: Budeš se mnou chodit??"

7 Charlotte Charlotte | E-mail | Web | 10. dubna 2011 v 15:26 | Reagovat

Super poviedka fakt...a ohladom toho citatu..fak pekny...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama