Konec....

14. dubna 2007 v 19:28 | Fionka |  Jednorázovky
příběh o životě na planetě, velké asi jako je naše země, ale jejich Slunce už pomalu dosvítává. Jak vypadá úplná konec jejich života?
Pomalu jsem se skryla před číhajícím nebezpečím.
Kdyby mě teď spatřily, už bych se zpátky přes lávku nedostala.
Sledovali mě.
Nevěděla jsem o nich, ale oni mě ano.

Mají mnohem dokonalejší zrak než já a jsou si vědomi své výhody.
Chralkové. Krvelačné stvůry, živící se životem. Ironie osudu, že? Zemřít aby oni mohli žít. Mají totiž hlad.
Já ale také. Už dva dny jsem nic nejedla. A naposledy to byla ploutvička z nějaké malé rybky.
Tato planeta bývala naprosto ideální pro život ještě před nějakými sto lety. Začala se ale měnit a to naneštěstí k horšímu.
Má babička, těsně před tím, než zemřela, tak mi vyprávěla o sluníčku jako o veliké kouli, žahající kouli. Vydávala prý světlo mnohem ostřejší a žár nesčetněkrát větší než je teď.Babička mi při posledním dechu ještě řekla, že jsme si rozhněvali bohy. Řekla ještě tehdy:" Miluj je a oni budou milovat tebe".
Já ale v bohy nevěřím, nemám proč. Nikdy mi nedali nic k jídlu, nikdy mě neukonejšili, když jsem se budila z nočních můr. Nikdy mi nepomohli.Naopak.
Po babiččině smrti se objevili tyto bestie. Chralkové. Vidí mnohem dokonaleji než my všichni a mají úžasný čuch. A teď mě nejspíš i dostanou. Budou mít hostinu.
Můj kmen mě očekává, že se vrátím s úlovkem. Už jsem pryč dva dny. To je dlouho. Pokud se nevrátím do pár bliků, pohřbí mě- samozřejmě bez těla.(Za blik považuji dobu dlouhou asi hodinu, začalo se tomu tak říkat už před mnoha lety. Slunce totiž už téměř pohaslo a tak z vesmíru je vidět pravidelné blikání. Ve tmě se světlo vidí vždycky.)
Jestli si teda nebudou myslet, že jsem tu rybu, co mám teď na zádech nesnědla sama. Zatím jsem je ale nikdy nezklamala, a ani nehodlám. Jsem dobrá lovkyně.
Už se blíží.
Teď už cítím i já je. Páchnou zkaženinou a shnilým masem. Předtím to bylo je tušení, ale teď je to opravdu...
"Ááááááááá" ,zaslechnu z dálky vyplašený křik a potom i dusot nějakého malého dítěte, které se na tuto polovinu nějakým omylem zatoulalo.
Chudák dítě.
Tak rády bych mu pomohla, ale vím, že nemůže. Můj kmen mě potřebuje. Uvaří si to malé hloupé děcko.Pro něj nastane konec, ale pro mě ne.
Kdyby chytili i mě, měli by více sil a to já nechci. Jsou silní už teď dost.Konečně slyším, že křik dítěte naráz ustal. Zase o jednoho méně. Aspoň už to má za sebou. Stejně všichni jednou zemřeme. Zřejmě ho to ani nebolelo, jen trochu vyděsil.
A jak mám vědět já, jestli to bude bolet až se náš Vesmír rozpadne. Jestli se toho dožiji.Pomalu a opatrně se vrhám na lávku a neustále se rozhlížím na všechny strany. Jestli by mě spatřili už tady, byl by se mnou amen. Až budu na konci lávky, budu už v bezpečí.
Chralkové se na druhou polovinu moc neodváží. Bojí se totiž výšek. Nad hlubokou propastí by se jim dělalo zle. A ani lávku tedy nemohou zbořit, museli by nad propast.To je naše jediné štěstí.
Na naší polovině už totiž nejsou žádné ryby a oni je chytat neumí. Ostatní zvířata vymřela s odchodem slunce. Jen pár jich přežilo, ale ty byli stejně pozabíjeni. Mléko nedávali, mladé nerodili. Jen to maso nám dali.
Přebíhám už na druhou polovinu lávky, když tu si mě všimnou. Slyším bojovný ryk a dupání. Je to ale ještě moc u nich, lávka je zde ještě moc široká.
Slyším dupot a povel k zastavení. Bylo to jako by si ukrkl, ale já vím, co to znamená. Už tolikrát jsem to slyšela.
Budou střílet.
Naši ne druhé polovině si už zřejmě také něčeho všimli, protože slyším jejich hlasy jak na mě volají, ať si pospíším.
Dělám co můžu, ale to nestačí.
Jsem jim stále na dostřel.
Slyším, jak vzdychem kolem mě proletěl šíp.
Podruhé už jsem takové štěstí neměla.
Šíp mě bolestivě zasáhl do ramene. Upadla jsem.
Bolest se mi rozpulzovala do celého těla. Tak stejně nakonec zemřu s bolestí.
A bohové mi nepomůžou.Z posledních sil jsem vstala a šíp si vytrhla z ramene. Bolelo to ještě víc a navíc jsem cítila, jak ztrácím i ty poslední zbytečky sil spolu s krví.
Opět slyším ryk Chalků.
To nejspíše ucítili krev.
Začnu se plazit, třeba se nakonec přece jen zachráním. Šípy si to kolem mě hvízdaly jak se jim chtělo. Bylo jich stále míň, ale to jsem už téměř nevnímala. jenom jsem se plazila, jako zvíře, chtějíc si zachránit vlastní život. Roje šípů náhle přestali dopadat úplně. Už jsem téměř nevnímala.Viděla jsem, jak ke mě přiběhli naši. Popadli mě za ruce a táhli mě pryč z lávky. Bolestivě jsem svírala zuby, ale nekřičela jsem.
Nikdy jsem nekřičela bolestí.
A ani nikdy nebudu.
Stejně mi to nějak nepomůže. Bohové mi nepomůžou.
Jakmile mě odtáhli z lávky, obrátili mě směrem k nim. V jednom obličeji jsem poznala mého kmotříčka. Díval se na mě starostlivě a něco mi říkal. Já ho ale neslyšela.
Už jsem ho ani neviděla.
Viděla jsem jenom tmu.
Probudila jsem se v teple. Bylo mi až moc velké teplo. A zároveň mi byla obrovská zima, až jsem se klepala.
Nebylo pochyby, že jsem na tom dost špatně, měla jsem horečku a zimnici v jednom.V šípu by nejspíše napuštěn jed.
Viděla jsem, že si všimli, že jsem vzhůru. Pořád tam byl můj kmotříček a zuřivě se dohadoval s nějakým mužem.
Všimla jsem si bílého pásu na ruce. Toto znamení nosil lékař.Oba se ke mě přiblížili a něco mi říkali.
Já jim ale nerozuměla. Slova se mi pletla dohromady. Jen jsem se na něj nechápavě podívala a pokusila se trochu nazdvihnout. Okamžitě, jak jsem se pohla mi do těla vystřelila obrovská bolest.
Oba mě přitlačili zpět do dek. Potom znovu kmotrův bolestivý, starostlivý pohled. Viděla jsem jak se doktor obrátil a něco si vzal do ruky. Potom se obrátil zpět a v ruce držel nůž.
Nažhavený nůž.
Koukla jsem se po kmotrovi, na nůž a zase zpátky na kmotra. Jen si ke mě kleknul, pohladil mě po čele a pevně mě chytil.
Doktor s nožem se ke mě blížil.
Potom zase nastala tma.
Vzbudila jsem se a opět mě zalilo to horko se zimou. Pomalu jsem se začala rozpomínat. Zřejmě to moc nevyšlo. Pokusila sem se nazdvihnout a ono to dokonce už i šlo.
Rána už moc nebolela.
Z venku jsem najednou uslyšela šílený řev.
Řev lidí.
Byl slyšet ale i řev Chalků.
Netušila jsem co se děje.
Zvedla jsem se a celkem namáhavě jsem vyšla ven podívat se, co se děje. Našla jsem tam svého kmotra a všechny lidi, jak se dívají na oblohu.
Podíval se na mě trochu udiveně, ale nic neřekl. Obrátil pohled zpět k obloze.
Už jsem věděla, co se děje.
Slunce umírá.
Tak přece jenom.
Kmotr se na mě ještě jednou, naposledy, podíval a usmál se.
Byla to moje jediná rodina. Starali jsme se o sebe navzájem. Konečně to přišlo.
Konec.
Naposledy jsme se objali.
Já najednou věděla, že bohové přece jenom existují. Kdo jiný by tohle všechno dokázal.
Život a smrt.
Světlo a tma...
Pak náhle jednou všechno zhaslo.
Nebolelo to.
Byla prostě jen tma...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leonyda Leonyda | Web | 18. září 2007 v 15:43 | Reagovat

Smutný, ale hrozně moc krásný...

2 Lucy de Jawill Lucy de Jawill | Web | 26. prosince 2008 v 13:01 | Reagovat

Hrozně depresivní, ale ohromně romantické :-)

3 Belliar(DeltoraLover) Belliar(DeltoraLover) | 30. července 2010 v 10:13 | Reagovat

smutné , zajímavé , dobrodružné, romantické , vzrušující , napínavé ,
no co ještě dodat :o) moc pěkný a hlavně bych se chtěl zeptat v jaké je to asi době ? a když to slunce zhaslo tak byla jenom tma nebo oni i umřeli ?
asi umřeli , ten vesmér se rozpadl .. :) trochu sem se do toho zamotal

4 Belliar(DeltoraLover) Belliar(DeltoraLover) | 30. července 2010 v 10:14 | Reagovat

za ROZADL ma být otazník

5 Baffy Baffy | 6. října 2010 v 7:45 | Reagovat

zaujimavý príbeh, ale z hodne velkou chybou. ked slnko umiera, tak sa zvacsuje a stava sa z neho cerveny obor.to znamena ze by sa uz davno na tej planete upiekli. bolo by tam nejakych 500°C,nebol by tam les a uz vobec nie voda.vsade by bola pust. ale az na tuto drobnu chybicku, ktora uplne meni dej je to v poho.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama