Kapitola 9.- Přivítání

1. ledna 2007 v 15:18 | fion |  Harry Potter a dědictví moci
… ze vstupní brány vyšlo hrdým krokem zvláštní stvoření.
Vypadalo jako kříženec koně se tygrem.
Velké koňské tělo pokryté černo zlatými pruhy se vlnilo v rytmu lehkého větříku. Zvířeti se na bocích rýsovaly pevné svaly, které hráli podivnou hru při kroku zvířete.

Místo kopyt měl obrovské tlapy se zatahovacími drápy, připravenými zaseknout se do své oběti a rozcupovat ji na kousky.
I hlava byla tygří s obrovskýma zlatýma očima.
Dá se ale něčemu takovému vůbec říkat zvíře?
Kříženec se přiblížil na dva kroky od Harryho a poklonil se.
V jeho očích spatřil Harry zvláštní záchvěv inteligence.
"Ne, tohle rozhodně není jen zvíře." Řekl si pro sebe v duchu a podíval se hrdému tvorovi do očí.
"Máš pravdu Harry Pottere, já opravdu nejsem jen tak ledajaké zvíře. Jsem král našeho druhu. Král equanterů." odpověděl drsným a hrubým, přesto však přátelským a pokořeným hlasem král equanterů v Harrymu v hlavě.
"Jak…co…jak jsi to udělal?" promluvil, tentokrát nahlas, Harry roztřeseným hlasem. Ani trochu se mu nelíbilo, že mu někdo četl myšlenky.
"Četl jsem vám myšlenky, pane," potvrdil jeho obavy kříženec, "ale pokud si to nebudete přát, tak stačí si hlavu uzavřít, a já vaše myšlenky už neuslyším. Já neumím vaším jazykem, proto mluvím ve vaší hlavě. Jen vy jako právoplatný Nebelvírův dědic mi můžete porozumět.
Ještě jsem se ani nepředstavil. Jmenuji se Alcippe."
Harry jen ohromeně pokýval hlavou.
Alcippe tedy pokračoval: "Jsem váš průvodce, pane. Mám vás dovést do vašeho pokoje a ukázat vám co kde v sídle je. Je to opravdu velké sídlo. Má rodina tu bydlí už mnoho set let a ještě jsme stále neobjevili všechna zákoutí, pokoje a tajné chodby."
Trochu si přitom odfrkl a odhalil přitom své obrovské tesáky.
Vykročili k směrem k hradu.
Harry se nevědomky zatřásl. Nechtěl by se mu dostat pod zuby, ba ani pod drápy.
Alcippe si všiml mírného zatřesení se svého svěřence a tak ho hned uklidňoval: "Nás se, pane nemusíte bát. Vždy jsme byli a vždy budeme na Nebelvírově straně. Pokud si něco budete přát, vždy to uděláme. Pokud si zase něco nebudete přát, tak mi se o to ani nepokusíme, slibuji."
"My…to znamená, že vás je víc?" zeptal se ho zvědavě chlapec.
"Jistě, že je nás víc, to bych jinak nemluvil, že jsem králem našeho plemena, ne? To bych musel být jen svým králem, což jsem samozřejmě taky.
Je nás plné sklepení…tedy pokud ještě nepočítám ty ostatní tvory, co jsou na vaší straně. A pane, prosím, tykejte mi."
"Ostatní, kdo ještě?" zeptal se udiveně Harry.
Možná nakonec ještě máme šanci proti Voldemortovým spojencům.
"No, je tam několik vzácných velkých draků, dále grifinové, falfeliové, ursbiové a ještě nějaké druhy, ale těhle je nejvíc."
"Super, tak to nás je hodně. I když vůbec netuším, co to je za zvířata, ale je dobře, že nás je tolik. Potom mi je budeš muset všechny představit. A mimochodem, ty mi tykej taky. Já jsem Harry." podal mu ruku, když si náhle uvědomil, že druhý tvor mu ji asi těžko podá. Byl ale překvapen, když Alcippe zvedl pracku a jemně ji plácl na tu Harryho.
Nejspíš byl seznámen s lidskými zvyky.
Dorazili k ohromné bráně, odkud Alcippe vyšel.
Na bráně byl vyryt Nebelvírský znak.
Nebelvírský grifin.
Jako by věděl co dělat, zvedl Harry ruku s prstenem a brána se otevřela.
Vstoupili do vstupní síně.
Byla nádherná. Obrovský prostor zdobil další Nebelvírský erb, který vysel přes celou jednu stěnu. Naproti bráně bylo honosně vyhlížející schodiště, pokryté rudým kobercem. Z obou protilehlých částí místnosti vycházelo po třech dveřích.
Co Harryho ale nejvíce zaujalo, bylo od každého druhu mnoho různých tvorů, nastoupených v síni.
Harrymu se téměř zastavil dech. Byli opravdu impozantní. Obrovští, svalnatí, s hrdým pohledem v očích.
Někteří vypadali jako medvědi s velkými kopyty a mufloními rohy(Ursbiové), jiný měl zase velké kočičí tělo a na zádech se mu rýsovaly pevná sokolí křídla.
Každý byl jedinečný něčím jiným.
Dohromady tu bylo jednadvacet druhů kříženců i s Alcippem, jakožto zástupcem Equantherů.
Když vešli, tak se všichni jako jeden poklonili.
Harry nebyl schopen slova.
Věděl, že se od něj očekává nějaký proslov, ale v krku se mu udělal knedlík, takže skoro ani nemohl mluvit.
Nakonec se zhluboka nadechl a konečně promluvil: "Milí…ehm…spolubydlící!" začal, ale poněkud se zadrhl, neboť nevěděl, jak by je měl vlastně oslovit.
Tvorové ale nic nenamítali a tak pokračoval: "Jsem moc rád, že vás tu vidím v tak hojném počtu. Vůbec netuším, co bych teď měl říkat, ale jedno vím jistě.
Jsem moc rád, že jsem konečně doma. Mezi vámi." dopověděl a čekal, co se bude dít. To, co se stalo by nečekal ani ve snu.
Všichni začali dupat a souhlasně řvát. Asi to mělo vypadat jako potlesk, ale Harry se ze začátku lekl, že řekl něco špatně, ale poté si všiml souhlasných pohledů a uklidnil se.
Nyní k němu zase přistoupil Alcippe a v duchu k němu promluvil: "Nyní už jsi jistě unaven, dovedu tě do pokoje. Ostatní s tebou souhlasili, jsou také moc rádi, že se konečně vrátil jejich právoplatný pán. Až si odpočineš a posilníš se tak se setkáš se všemi krály. Teď ale pojď!"
Ještě se rozhlédl po tvorech a vydal se za Alcippem do svých pokojů.
Když procházel dveřmi, znovu se za ním ozval ten dupot a řev až se hrad otřásal v základech.
Uvědomil si, že to není jen od tvorů v síni, ale ještě mnohem silnější řev vycházel ze sklepení hradu.
Alcippe ho vedl po těch nádherných schodech do nejvrchnějšího patra a tam až na konec chodby.
Procházeli kolem mnoha krásných, nádherně vyřezávaných dveří.
Na konci byli však ty nejkrásnější a právě do těch vešli.
Ocitli se v nádherné místnosti s krbem, moc hezkým stolkem a několika pohodlně vypadajícími křesly.
Ve stěně napravo vedly nahoru ještě schody.
"To je teda schodů. Jsem zvědavý, jak tohle budu chodit několikrát denně." Pomyslel si a otočil se na Alcipa, protože mu chtěl poděkovat za to, že ho sem doprovodil.
Ten ale, protože mu četl myšlenky, odpověděl na Harryho nevyřčenou otázku: "Nebudeš to muset chodit každý den. Budeš se tu moci přemisťovat, to tě ale naučím až zítra. Těd si jdi lehnout. Vzbudím tě, až bude oběd.Ložnice je v posledních dveřích nahoře. Dobrou noc, Harry Nebelvíre!"
Harry si ani neuvědomil, že mu řekl jeho druhým příjmením a vyšplhal se až do ložnice.
Jeho oči už byly příliš unavené na to, aby si ji prohlížely, a tak jenom došel k posteli a švihl sebou na ni.
Vzápětí hned usnul.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leonyda Leonyda | Web | 4. října 2007 v 13:57 | Reagovat

Bezvadný, paráda, píšeš skvěle :-)

2 Alencolm Alencolm | 30. srpna 2008 v 17:15 | Reagovat

uzasný

3 Blazz Blazz | 6. září 2008 v 19:58 | Reagovat

Supr!!!

4 Yendazaky Yendazaky | 4. ledna 2009 v 15:58 | Reagovat

good.. jen jedna věc.... proč se fenix s harrym nepřemístil do pevnosti??

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama