Kapitola 7.- Skutečný domov

1. ledna 2007 v 15:17 | fion |  Harry Potter a dědictví moci
Nad vesničkou Whitemoon byla už dávno tma.
Byla to maličká vesnička nebo spíše jenom shluk asi patnácti malých útulných domečků. Kolem dokola vesničky byly jen lesy. Nejbližší městečko by jste hledali přibližně pětatřicet kilometrů jižněji.

Touto vesničkou teď profukoval mírný vlahý větřík, putující velkou dálku už od pobřeží.
Moře se nacházelo západně hned za lesem.
Obyvatelé této vesničky byli většinou zemědělci, kteří se v této zapadlé krajině nemuseli o nic víc starat. Jednou za měsíc si zajeli do města a tam nakoupili věci, které na vesnici normálně neseženou. Případně si vyzvedli důchod a přídavky.
Nyní obyvatelé leželi ve svých nadýchaných peřinách a spokojeně pochrupovali. Jak všichni vědí, ve svých postýlkách se vždy spí nejlépe.
Doma je prostě doma.
Jeden malý obyvatel ale nespal. Byl jím sedmiletý Jason, který najednou dostal žízeň, a tak vstal a šel si do lednice pro džus.
Potom i se sklenkou šel zpět do svého pokoje.
Jason už od dětství rád pozoroval hvězdy a tak nebude nic divného na tom, že vyhlédl oknem na oblohu i teď.
Hvězdy ho prostě fascinovali. Věděl, že to nejsou jen maličké blyštivé body na obloze, ale že jsou to obrovské žhavé koule mnohokrát větší než naše Slunce. Jsou jenom moc daleko.
Jeho nejoblíbenější hvězdou byl Sirius. Je to nejbližší hvězda se spousty záhadami.
Psí hvězda.
Tolik si přál dostat psa, ale rodiče mu ho zatím nechtějí dát, že by se o něj prý nestaral.
Prý ho dostane až bude větší.
Bude si moci vybrat jakoukoli rasu, kterou bude chtít. Dokonce už i věděl, jak se bude jmenovat.
Sirius.
Nádherné jméno.
Jak tak pozoroval oblohu, zdálo se mu, že viděl na obloze nějakou bílou čmouhu. Po chvíli si uvědomil, že to je jen sova, která si nyní chystá večeři. Poznal jí podle neslyšného letu, kterým jsou proslulé všechny sovy. Ještě ale nikdy neviděl žádnou takhle krásně bílou.
Už si chtěl jít zpátky lehnout, když spatřil o něco větší rudý flek.
Zamyslel se, jestli zná nějakou velkou sovu červené barvy, ale na nic nepřišel.
Zdálo se mu to divné, že se nějaký nový druh promenáduje zrovna kousek od jeho domu. Nakonec ale usmyslel, že se mu to jenom zdálo a že sova byla nejspíš hnědá a on je příliš ospalý.
Už se chtěl znovu odvrátit od pohledu na oblohu, když noční nebe zatemnil ještě větší stín.
Mnohem větší než oba dva předchozí.
Tento stín ale vůbec nevypadal jako sova, dokonce ani jako kterýkoli jiný pták.
Na dálku nedokázal rozeznat přesný tvar toho něčeho.
Protřel si oči, jestli se mu nedostalo něco do oka, ale stín stále nezmizel.
Mávl nad tím radši rukou a konečně se odebral do postele.
<<<<<<<<<<
Harry letěl za Hedvikou a Becarem už několik hodin. Kdyby si na sebe nevzal teplý cestovní plášť, už by jisto jistě ke koštěti přimrzl. Letní noci byly v tomto kraji docela studené a když ještě vezmete v úvahu, že musíte prorážet vítr šílenou rychlostí…
Hedvika letěla jako první a hlídala, jestli náhodou někdo nebude kontrolovat oblohu. Vypadalo to, že přesně ví, kam má letět. Za ní Becar, který naváděl Harryho správným směrem.
Právě přeletěli nad jednou malou vesničkou.
Harry tušil, že to už moc daleko být nemůže, neboť letěli už celou noc a brzo jistě začne svítat. Navíc už zanedlouho musí narazit na pobřeží.
Harry si dokonce v jednom okně všiml vyděšeného obličejíčku malého chlapce, který civěl s otevřenou pusou přímo na ně.
Ale nevadí, stejně si bude myslet, že se mu něco jenom zdálo.
Všiml si, že Hedvika najednou zpomalila, aby ji oba dva mohli dohnat.
Nyní se vedení ujal sám Becar, ale letěl tak, že mu oba byly v patách.
Potom najednou zastavil úplně.
Zazpíval jednu nadpozemskou píseň a ve vzduchu se z ničeho nic objevila slova:
"Pozvedni klíč k sídlu svému a sděl mu své celé jméno!"
Harry se už skoro ani nedivil, něco takového totiž čekal.
Pozvedl tedy ruku s prstenem a vyřkl do směrem ke slovům:
"Harry Potter!"
Nic se však nestalo.
Znovu se tedy podíval na slova, která stále visela nad lesem.
"Umíš ty vůbec číst, stojí tam celé jméno" napověděl mu jeho vždychytrý hlásek.
Harry tedy znovu zdvihl ruku s prstenem a vykřikl do vzduchu své jméno:
"Harry James Potter!"
Zase se ale nic nestalo.
"Jak je to možné, ty chytráku. Vždyť jsem teď řekl celé své jméno a nic se zase nestalo. - Tak taky trošku namáhej mozek. Nějaký chyták v tom musí být. - Jo, ještě ale zjistit jaký, že? - Tak přemýšlej. Je to rodinné sídlo, ne? - Jo, ale co to s tím má společného? - Co asi hlupáku. Rodina. Členové rodiny mají všichni stejné jméno, tedy i ty. - No a? - I ty jsem přece Nebelvír. - Aha, teď už to chápu. - No hurá!"
Chlapec do třetice pozdvihl prsten k nebi a pevným hlasem vykřikl směrem ke slovům:
"Harry James Potter-Nebelvír!"
Jako by před ním někdo namaloval obrázek.
Úžasný obrázek.
Před ním se tyčil obrovský hrad s mnoha věžičkami a hláskami.
Harry se udiveně rozhlížel kolem sebe.
Všiml si, že Becar s Hedvikou přistáli na větvi zvláštního stromu na kraji cestičky.
Přistál tedy přímo na cestičce a znovu vzhlédl k hradu.
Tak tohle je můj domov.
Byl to ještě úžasnější pocit, než když poprvé viděl Bradavice.
Toto je totiž skutečný domov.
Jen jeho.
Pomalu kráčel k hlavní bráně, když tu se náhle dveře otevřeli a …
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leonyda Leonyda | Web | 4. října 2007 v 13:50 | Reagovat

a... to ne, já musím číst dál, jinak se to nedovím :-D

2 Léňa Léňa | 29. října 2007 v 18:47 | Reagovat

a? hm ale jinak je to pekný!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama